Zakladatelé
Terka a Lily
,,Ke psům jsem se dostala jako malá díky babičce, která měla psa celý život a poté, když jsem jezdila na koni, se má láska ke zvířatům ještě zvětšila. K Lily jsem přišla naprostou náhodou.
Našla si ke mně cestu z nevhodných podmínek, jako podvyživený a nesocializovaný psík. Od té doby, co ji mám, mi vždy ukazovala, že i přes to, čím si prošla, lidi naprosto miluje.
Se psy to bylo vždy horší, ale teď už díky pár rokům práce má i několik psích kamarádů.
Chodili jsme spolu na socializační procházky a individuální tréninky a Lily mi dokázala, že s láskou a pílí je možné naprosto všechno.
Canisterapie je pro nás obě něco, co nás naplňuje a děláme to s radostí a láskou.
Canisterapie mě oslovila ve chvíli, kdy jsem viděla, jaký efekt má na mou babičku přítomnost Lily po úmrtí jejího psíka.
Po úspěšném složení zkoušek a několika návštěvách v domově seniorů, jsme se po pár debatách, nejprve s Ivou a poté i Renčou, rozhodly založit naše Léčivé tlapky, které nám všem dávají možnost dělat to, co nás baví a rozdávat naší radost dál!
S Lily se věnujeme aktivně i canicrossu už třetím rokem a jezdíme spolu na koloběžce. Milujeme výlety po Čechách, ale i Evropě. Naše největší láska jsou hory a příroda.”
Keny a Ronny
,,Už od mala jsem vyrůstala se zvířaty – převážně se psy. V období, kdy jsem si našla práci u psů, jsem se rozhodla, že začnu dělat navíc i dočasky ve spolku, kde budu pomáhat hledat domovy nechtěným psům. Jednoho takového pejska jsem si vzala tedy do dočasky. Po měsíci dočaskování bylo rozhodnuto, našla jsem mu domov – u mě.
Ronny byl v tu dobu 3leté nevycválané tele, kterému šlo jen o jedno, a to co nejrychleji zmizet a užívat si svobodu (asi ani není divu, po tom, co všechno si prožil). Ani ne po půl roce, mě známá oslovila, zda nechci canisterapii zkusit. Řekla jsem si proč ne, když se rád mazlil a téměř nic ho nerozhodilo. Navíc já jsem vždy pro, aby se pomáhalo, jak jen to jde.
Za tu dobu, co byl u mě, udělal obrovský pokrok a z bláznivého psiska se stalo vyrovnané klidné štěstí milující všechno a všechny. Po zkušební návštěvě v Domově seniorů jsme se rozhodli, že si uděláme tedy zkoušky a budeme v canisterapii pokračovat – ať už v domovech pro seniory, nebo třeba u dětí ve školkách. Po zkouškách jsme začali pravidelně navštěvovat převážně DS, kde nás to oba naplňuje.
Canisterapeutický spolek (tehdy ještě bezejmenný – dnes Léčivé tlapky) byl tak nějak hromadná dohoda. Původně to ale vzešlo (pokud si dobře pamatuji) od Terky, když se mě zeptala, co si myslím o založení nového spolku a zda nechci být součástí. Díky ní vlastně mohu být jedna z těch, které spolek povedou.”
Ivule a Coffee
„Celý život mě provází láska ke zvířatům. Před sedmi lety jsem si mohla pořídit parťáka na vlastní pěst, parťáka na celý život.
Coffee je Švýcarský/Bernský honič a loveckého psa v sobě nezapře. Povahou je mírná a milá fenka, kterou jen tak něco nerozhodí. Nějakou dobu ve mě zrála myšlenka dělat canisterapii, ale když byla Coffee mladší, byla velký neposeda a nezbedník a díky tomu nebyla možnost tuto vizi uskutečnit, ale časem se z ní stal opravdu klidný pejsek s neskutečným srdcem a tak jsme mohli na zkoušky a začít.
Coffee je neskutečný bojovník a nese osud pejska který měl závažnou diagnózu. I přes všechny tyto překážky dokáže rozdávat radost a lásku plnými doušky.
Když můžeme pomoci, pomůžeme.
Můžeme společně změnit svět a dělat radost druhým.
Ke canisterapii jsem se dostala tak trochu náhodou. První impuls byl, když jsem cestovala vlakem a na nádraží poznala paní s canisterapeutickými psíky. V tu chvíli jsem začala Googlit. Coffee v tu dobu byla stále trochu rebel, a tak jsem si tuto vizi uchovávala jen v myšlenkách. K realizaci došlo poté co jsem Terce říkala, že má super psíka na canis a Coffee už do této fáze také dospěla. No, a tak Terka jednala. Našla spolek, a to byl ten první krok k tomu být canisterapeutickým týmem. A další velký krok byl založeni neziskovky. Není náhoda, že Terka je také jedna ze spoluzakladatelek Léčivých tlapek.
K rozhodnutí dělat canis jsem se rozhodla postupně. První impuls vůbec byl, že chci dělat dobrovolníka pro dobrou věc. Druhý impuls bylo pořízení psa. Třetí setkaní s paní s canisterapeuty a čtvrtý a nejsilnější byla rozhovor s Terkou, že do toho jdeme.
A jsem za to nesmírně vděčná.“